[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 

 

 Spomienky môjho priateľa Janka Špinlera  z H.Dobrouče v ČR 

(30. 12. 2007)

Můj příběh u Železné opony

Každý z nás někdy někam cestoval za hranice naši republiky. Většinou to naše vyprávění začíná v místě ,po překročení hranic,kde se vždy ocitáme v jiném světě,a první dojmy se nám uchovávají velmi dlouho. Já sám mám několik příhod, které se týkají hranic mezi přátelskými státy, ale tento zážitek je z doby,kdy hranice  tvořily ploty nabité vysokým napětím, a zdvojené různými signály, navíc protitankovými příkopy a všudy přítomnými pohraničníky se psy s nabitými samopaly. A právě ta nynější největší událost zrušení hranic, mě přivedla do vzpomínek na moje mladá léta, kdy jako zvědavý dvacetiletý kluk jsem chtěl na vlastní oči vidět ty hranice o kterých jsem slýchával ze Svobodné Evropy a před tím z cizí stanice, která se hlásila ze západu pod názvem Bílá Legie. Tehdy vytvořená hranice mezi kapitalismem a socialismem byla tak nedobytná, že se o ni vždy hovořilo jako o Železné oponě.

Dnes v době kdy, Schengenská dohoda vstoupila v platnost a všechny ty zátarasy a ploty nabité elektrickým smrtícím prouden, byly zrušeny, zůstali nám jen hroby po 282 zastřelených občanů, kteří se z jakéhokoliv motivu přiblížili, nebo nechtěli respektovat tuto železnou hranici – neboli oponu. Protože v té době největšího politického napětí, roku 1950, jsem se ocitnul u té stěny smrti, chtěl bych Vám vyprávět moje zážitky, na které nejde zapomenout.

Tenkrát v roce 1950 jsem pracoval jako telefonní mechanik v ústředně na poštovním úřadě ve Vsetíně. Jako mladý 20 letý kluk, jsem toužil poznat celou Moravu a tak jsem si našetřil na motorku. Tenkrát nebyly k dostání, ale já jsem se rozhodl čekat celou noc ve frontě u mototechny ve Zlíně. Čekalo nás tam přes padesát a dostali z fabriky jen 11 Čézetek 125.Pak jsem po svém zaměstnání  v telefonní ústředně začal cestovat všemi směry.Velmi mě bavilo poznávat naší Republiku. Chtěl jsem s tou Zetkou obejet, tedy dosáhnout ty nejvzdálenější body naši republiky. První cesta vedla do nejjižnějšího bodu Slovenska do Komárna. Pak později jsem se vydal až ke hranicím Užhorodu na východní Slovensko. Další cesta mě vedla do nejjižnějšího bodu Jižních Čech. Později než jsem šel na vojnu, jsem měl ještě v plánu navštívit mého bratra Josefa, který žil s rodinou daleko na západě v Teplé u Mariánských Lázní. Tuto návštěvu jsem chtěl využít k tomu,že současně se podívám  jak ty hranice-železná opona vypadají.V té době před vojnou  jsem se seznámil s jednou dívenkou,která souhlasila s tím, že by se ráda  podívala do Čech  kde nikdy nebyla, a současně také poznala rodinu mého bratra. Rodiče dívenky po delším vyjednávání souhlasili, že by se ona mohla se mnou vydat na cestu do Čech. Jednou brzy  ráno jsem vyrazil ze Vsetína do dědiny kde dívenka Jarka bydlela. Její maminka měla pro nás hodně napečených buchet  na cestu,sebou přibalila konzervy, a vyrazili jsme směrem na Olomouc, Pardubice, Prahu Plzeň a  do města Teplá u Mariánských Lázní, kam jsme dorazili zcela zničeni. Motorka neměla zadní teleskopy ,zadní sedlo tvrdé, mnoho silnic bez asfaltu zcela hrbolaté. Tehdejší dobrá silnice odpovídala dnešní  nejhorší. Mnoho silnic bylo ještě prašných, bez asfaltu, provoz na dnešní poměry byl tehdy strašně slabý. Bratr Pepík naší návštěvu nečekal. Když jsem prozradil bratrovi, že bych chtěl vidět na vlastní oči železnou oponu, tak mě bratr z mého plánu velmi varoval, že je to životu nebezpečné. Pouze nám poradil, že je dovoleno jet jen do města Aše,a tam přímo za městem že je oblast, která je pro nás bez povolení nemožná. Ti co tam bydlí ve vesnici Rozbachy – Hranice nebo Trojmezí jsou silně prověřeny a žijí tam se speciálními propůstkami. Tam dál však je pásmo nebezpečné životu a tam nesmí ani ti prověření, pouze pohraniční stráž. Bratrovi jsem neřekl moji silnou touhu  vidět ty dráty pod napětím, ty protitankové valy a zátarasy.

Druhý den ráno jsme vyrazili do Aše, kde jsem měl pro bratra v nějaké opravně  něco technického vyzvednout. Těsně před městem do Aše byly závory, museli jsme se legitimovat. Místo do opravny mě zlákala cesta dál na západ. Bratrovu radu a poučení  jsem nebral vážně a pár kilometrů za městem stály veliké cedule upozorňující na přísně zakázané území. Tam se prašná silnice změnila na úzkou velmi zanedbanou ulici a přijeli jsme do rozpadlé pohraniční vesnice, téměř bez života. Tenkrát se to jmenovalo nějak jako Rozbach, dnes Hranice.

Jízda touto kamenitou silnicí byla náročná.Za posledním rozbořeným stavením jsme zastavili, kde se ta hrozná cesta dělila na dva směry. Otočím se na spolujezdkyni Jarku, a ptám se kudy asi vede cesta ke na hranici. V tom ale k nám přiběhnul nějaký člověk, který tam seděl na břehu a ptal se kam jedeme, a já mu s klidem odpověděl  že se chceme podívat na hranice, ale sami nevíme kterým směrem. Beze slova ukázal na vlevo odbočující úzkou kamenitou silničku.

Pokračovali jsme po jakési polocestě směrem západním a všude kolem byla neobdělaná půda a samé výstražné nápisy,a tam někde jsme spatřili rukou napsaný nápis Trojmezí, a pak už jen výstražné cedule nevstupovat, střežené pásmo. Trochu jsme dostali strach, ale já jsem se utěšoval,že se jedeme jen podívat na hranice. V dálce vpravo se objevila osamocená budova, proti nám železné závory vlevo hluboký příkop protitankový a vysoký plot s různými dráty. Tady silnice končila, ale bylo vidět že tato silnice musela v dřívějších dobách  pokračovat rovně, ale byla celá zarostlá. Pomalu jsem dojel před železobetonový zátaras a silnou železnou závoru a zhasnul motor. Byli jsme u cíle. A v dálce tam za závorou asi 200metrů byla nějaká silnice po které projížděli západní auta. Zůstali jsme oba sedět na motorce a já řekl jen tato slova:

- „Tak... a jsme na nejzápadnějším místě naší republiky, a tam před námi co jezdí ty auta, to už je kapitalizmus.“ Bylo několik vteřin ticha a z té jediné budovy stojící vpravo od závory zdálo se, že tam nikdo není. Na čelní straně této jediné budovy, jsem si všiml, že na omítce je vytvořen jakýsi reliéf nebo obrys naší republiky,tak mě hned napadlo, že to je jistě nějaká bývalá celnice.Trochu jsem začal něco tušit  a tak mě napadlo, že raději Zetku nastartuji ,otočíme se a odjedeme. V tom okamžiku se  náhle  otevřely u té budovy dveře, a k nám se  rozeběhlo asi deset vojáků, pohraničníků, plně ozbrojených a s nacvičeným způsobem nás obstoupily. Jejich samopaly mířily na nás. Hrozně polekáni, ještě jsme seděli na motorce, a k nám dobíhali s pistolemi 3 důstojníci. Jejich šarži jsem nepoznal, byl jsem v šoku. Když doběhli až k nám, tak jsem zaslechl slova která zněla jako: „Tak konečně jsme vás ptáčkové polapili.“ Nastaly nějaké přísné povely ozbrojencům a potom nám přísným tónem nařídili, abychom sestoupili z motorky vzali všecko co sebou vezeme a šli za nimi.

Ve špalíru vlevo i vpravo stojícími pohraničníky se samopaly, jsme za pár vteřin  vcházeli v jakém si šoku do budovy. Při vchodu do budovy pohraničníků jsem si uvědomil, že je zle a  začal mít strach,protože jsme přišli přímo do náruče pohraničníkům. Pak nastal asi dvouhodinový výslech ,a prohlídky každé jediné maličkosti, našich cestovních zavazadel a zápisy všeho jako nářadí motorky, detaily co vezeme k jídlu,i obsahy našich kapes .Nařídili mě že se musím celý svléknout zda nevezu něco připevněné na těle, dívenku Jarku prohlíželi ve vedlejší místnosti. V tu dobu byly obsazeny dva telefony tehdy ještě na kliku a zaslechl jsem že asi volají nějaké vozidlo. Při výslechu nám oznámili že se už domů nevrátíme, že nás čeká vězení minimálně 2 roky. Já i dívenka jsme byli zdrceni. Ve výslechu zapsali takové argumenty, že nechci jít na vojnu, které se chci útěkem za hranice vyhnout, také že nám rodiče nedovolí abychom se vzali, a chceme se vzít za hranicemi, že převážím tajemství výroby zbraní ze Zbrojovky Vsetín. Při zápisu moji rodiny jsem musel udat kde jsou moji maminky, její sourozenci a ze mě vytáhli nátlakem, že můj strýček byl v Americe, a to už bylo jasné pro ně, že mohou operovat s tvrzením že se chceme dostat do Ameriky. Pak přijel, tedy byl zavolán jakýsi obrněný džíp a nás po dvouhodinovém výslechu transportovali  džípem s eskortou na státní vojenskou bezpečnost do Aše, kde i při pobytu na toaletě jsem byl při otevřených dveřích záchodu střežen dvěma pohraničníky s odjištěnými samopaly. Tento výslech ještě do větších podrobností zapisovaný, trval také asi 2 hodiny.

Pak stejným džípem nás transportovali zpět z Aše do Chebu na hlavní velitelství západní pohraniční stráže. Cestou jsem potřeboval si ulehčit, ale to dovolili na silnici jen ve volné přírodě. Zastavili džíp, abych náhodou nevyužil zastavení a neutekl, tak v místě zastavení nesmělo nic překážet pro případnou střelbu. Jeden důstojník hlídal plačící Jarku dívenku sedící ve džípu. Mě nechali  za džípem ulehčit močovému měchýři, ale stále s namířenou zbraní na mě. Nevěděli jsme kam nás odvážejí, ale tušili jsme, že to bude někam do vězení. Další důstojník jel s mojí zetkou za džípem až ke hlavnímu chebskému velitelství, kde jak jsem zpozoroval tak tam s motorkou zajel do nějaké garáže.

Byly asi 3 hodiny odpoledne a ozbrojenci nás oba provedli skrze železnou bránou do veliké zahrady, kde stálo nějaké velitelství západního okruhu.Ačkoliv jsme sebou vezli dostatek jídla, veškeré věci  a doklady byly v rukou vyšetřujících. Každého nás vedli na to velitelství samostatně, a také každého do jiné vyšetřovny, odkud stále někam telefonovali. A i tam jsem zaslechl podobnou větu, že se domů nevrátíme, ať s tím počítáme. Po celou dobu jsem nemohl s Jarkou promluvit, ani při jízdě ve džípu, dostal jsem zákaz hovořit. Po nějaké době bylo v kanceláři mého třetího výslechu více rušno.Tam nastala chvíle hrobového ticha, a já cítil že příjde ten ortel co bude s námi. Nebyl jsem pro veliké napnutí schopen domyslet, co všechno nás může čekat. Po celou cestu i v těch třech místech výslechů jsem se děsil co řeknou rodiče Jarky (z jedné dědiny od Nového Jíčína) až se dozvědí, že jejich dcera je ve vězení, nebo až se to dozvědí v mém zaměstnání, ale hlavně naši doma v Dobrouči. Byl jsem bez rady. Chtěl jsem v jakémsi zoufalství se v tichu modlit ale nešlo to .Napnutí bylo silné a nevěděl jsem ani co tam vedle v té druhé vyšetřovně s Jarkou vyšetřují, a jak musí být psychicky zničena . Pak se dostavil do místnosti zcela cizí vyšetřovatel, ale ten byl uplně v civilu. Začal výslech stejným způsobem jako předešlé dva:  Opět všecho znova, kde jsem se narodil, kde pracují moji sourozenci moje záliby ve škole, vše o rodičích, prarodičích, co jsem sebou vezl, buchty, konzervy, nářadí a každý klíček z nářadí zapsán. Tam mě bylo jasně oznámeno že nevěří mému údaji, že jsem chtěl vidět západní hranici.

Pak se ti vyšetřovatelé někde radili co s námi.Podle mě to byli STB pohraniční stráže ,západního okruhu. Při tom třetím výslechu, kde jsem byl vyšetřován jen sám,byl jsem hlídán jen jedním ozbrojencem .

Najednou však nastalo něco, čemu jsem po takovém obvinění z nedovoleného opuštění republiky, nemohl uvěřit. Dotyčný vyšetřovatel se obrátil ke mně, a ve tváři zcela změněným pohledem ke mně promluvil, ten přesný rozsudek doslovně si nepamatuji. Ale přímo jsem pocítil pomoc z hůry.

- „Soudruhu Špinlere, vy jste nám dal ale zabrat. Uvěřili jsme podle více důkazů, že jste neměli úmysl opustit nelegálně naši republiku, proto vás propustíme, ale řekněte všem doma a známým, ať se nepokouší opustit naši socialistickou republiku, vidíte jak dobře máme hranice naši vlasti zabezpečené.“ V tom okamžiku jsem zpozoroval jak ten ozbrojenec, který mě tam hlídal, změnil ostražitost a jeho zbraň už přestala být připravena, a ten vyšetřovatel někoho zavolal aby otevřel garáž, a nám vyvezl touto branou (vedoucí před 58 roky) na pohraniční velitelství a státní bezpečnost, naší motorku ven z garáží pohraniční stráže.

Vyšetřovatel mě podal ruku na cestu a na chodbě jsem se setkal už s méně rozlobenou dívenkou Jarkou. Radostí jsem ani nevěděl kudy se dostaneme z města Chebu ven, na silnici do Mariánských Lázní a pak do města Teplá. Vše jsem bratrovi vyprávěl a pak jsem od něho sklízel, to co jsem si zasluhoval, tedy veliké vyčinění za to že jsem jeho moudré poučení hodil za hlavu, proto on  věděl, že západní hranice nezná smilování. Také i od bratrovi manželky  Sáši, jsem dostal slovní výprask, že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Druhý den jsme z Teplé odejeli na Moravu a ten hrozný zážitek dívenky poznamenal i naši začínající známost, ale brzo jsem narukoval na vojnu, na to se dívenka vdala, a já v době vojenské služby jsem poznal tu pravou, se kterou jsme si po vojně slíbili věrnost až do smrti.

Asi před osmi léty, jsem se rozhodl, že se podívám vlakem a pěšky do míst kde jsem před 58léty prožíval hrůzy a nebezpečí na hranicích železné opony. Tam kde končí železnice, jsem cestoval pěšky. Navštívil jsem všechny tři místa, kde se ten můj zážitek odehrával. Byl se mnou můj spoluučeň Fanouš, cíbíčkář ze Světlé nad Sázavou. Nafotil jsem si bránu kudy nás vedli k výslechu, také budovu v Aši, kde byl ten druhý výslech, i ty toalety kde mě hlídali, a vlastní místo našeho zadržení 2 metry od Železné opony. Byl jsem překvapený, když mě bylo ukázány některé vyšetřovací spisy, které tam zůstaly z doby našeho vyšetřování před 58 roky. Velmi mnoho se v těch místech za těch 58 roků změnilo.

Na svůj velký příběh z mládí zavzpomínal Jan Dobrouč.

Jak to u nás doma bylo

 

Uväzovanie kravaty Jánovi Špinlerovi pred vystúpením v relácii "Neváhej a toč!" v TV štúdiu v Ostrave.

    

Tenkrát se neoznačovaly byty 1 plus 2 nebo jedna plus tři, ale v každé chalupě také i u nás byla jedna velká světnice, kde se odehrával veškerý život celé rodiny. Jenom některý bohatší sedlák nebo měšťák měl druhou světnici. O nějaké koupelně, prádelně, splachovacím záchodě, o vodě která sama přitékala až do domu nějakým kohoutkem jsme neměli ani tušení. Naše světnice kde naše maminka nás doma porodila osm dětí, měla 4 menší okna, též dřevěné postele se slamníky, které občas maminka měnila za novou slámu. Dominantou světnice byla veliká kachlová kamna a pevně zabudovaná plotna, tedy dva velké litinové pláty, na které se stavěli plecháče k ohřívání vody, vaření brambor pro slepice, dobytek ve chlévě, také občas i pečení peciválků, nebo placek.Tam u pece stával koš s roštím pro zatápku v peci, a ve druhém koši naštípané dříví. Na ploše litinových desek byly otvory do kterých maminka zasouvala železný - litinový hrnec nazývaný železňák, a jeho spodní díl přímo spočíval v ohništi. V tomto železňáku se denně vařil „lógr „ z melty a s pravidelností smíchaný se svačeným právě nadojeným mlékem byl stálým nápojem ráno i večer.
Součástí kachlových kamen byly dvě trouby, které maminka pravidelně v sobotu otevírala, aby my malí nedočkavci mohli si pochutnat na buchtách s mákem. A když bylo namletého máku málo, tak do máku nastrouhala ještě mrkev. Těsto připravovala v neckách, po upečení pocukrovala mosaznou cukřenkou, a podávala návštěvě většinou přímo z pekáče. Vlevo od pece byl ve stejné výšce zazděn tak zvaný kamnovec. Byla to litinová podlouhlá nádoba kterou z jedné strany při topení v kamnech neustále ošlehávaly plameny a voda v tomto kamnovci byla stále teplá a byla vždy k použití.
Když přišla zima nebo chladné počasí a tatínek pracoval kdekoliv venku, ať ve chlévě, na dvorku, ve stodole nebo na sýpce, tak se přišel vždy ohřát. Ne že bylo jemu zima, ale od nepaměti mu zábli nohy a sebe lepší obutí do r
ůzných onucí se nezahřál. Jakmile přišel do světnice, tak ihned si zasedl na místo naproti teplým kachlům a začal si ohřívat prochladlé nohy, kterými se opíral přímo o ně a po ohřátí se obul do několika onucí. Po svačině, kterou mu maminka vždy při tom podala, odcházel po své práci.
Na stěně velké světnice viseli hodiny pentlovky s delším perpentlíkem, a potahování hodin si ponechal na starost sám tatínek, aby někdo ty jemné řetízky se závažím nestrhal.
V zaskleném kredenci byla sváteční atmosféra, kde se ukládali jen cenné a čisté předměty, jako skleničky, talířky,visel tam r
ůženec a modlitební knížky, které jsme si brali sebou do kostela a ze kterých jsme zpívali. Vedle skříně, kterou jsme všeobecně nazývali police, visela na hrbolatém vápenném zdivu porcelánová kropenka se svěcenou vodou, kam jsme si každé ráno i večer před spaním namáčeli s rodiči pravý palec a znamenali jsme se křesťanským znakem kříže. Pravidelná ranní i večerní modlitba celé velké naší rodiny byla samozřejmostí, jako třeba denní strava. Uprostřed světnice jejichž strop byl dřevěný podpírán silnými trámy a celý zbarven do hněda, dominoval těžký stůl z tvrdého dřeva, který odolával všem možným pracem, ale vždy čistý protože jej maminka drhla rejžákem. V oknech byly květiny, a na zimu tam dávala jakési ozdobné peřinky. Na stěně visela maminčina ruční práce kterou vyšívala za svého mládí při nedělním odpočinku. Dobře si pamatuji ta slova a moudrost kterou si tam maminka do svého života vložila, stálo tam: „Kde Bůh hospodaří - tam se dobře daří.“
Podlaha byla prkenná, a každou sobotu na ni maminka klečela a s rejžákem drhla prkno po prkně, až se dostala ke dveřím, pak přinesla do místnosti otýpku slámy, rozhodila po podlaze slámu a čekalo se až podlaha uschne, pak slámu sesbírala a odnesla do chléva.
Pro nás děti bylo nejobávanější místo na skříni, tam kam my děti jsme nedosáhli. Tam po celý náš dětský věk ležela většinou v klidu tatínkova pomocná výchovná metoda a to rákoska. Často i celý rok nemusela být použita. Jakmile jsme se někdy v něčem závažném provinili, ať v poslušnosti nebo jiném špatném jednání, tak jsme zaslechli tatínkova zesmutnělá slova: „Děti já vás mám rád, strašně nerad vás trestám, ale musím vás potrestat, aby jste si to zapamatovali, že tohle a tohle nesmíte dělat“. Dále vždy připomenul, že raděj by nesl ten trest sám, ale musí to udělat aby se to zlo neopakovalo. Nastalo ve světnici ticho, a nikdo se z nás dětí neodvážil ze světnice utéct. Tatínek se postavil na špičky aby dosáhl na vysoko položenou rákosku, vzal si nás, toho provinilce přes koleno a pak bylo slyšet školácký nářek: „tatínku, já už to nikdy neudělám“. Je pravda, bolelo to, já jako kluk jsem asi byl tím nejčastějším provinilcem. Ta starší Mařenka byla hodnější, Pepa ten už měl větší rozum a ten nejstarší bratr Fanouš byl velmi poslušný. Mladší Petr s Aničkou ty nebyli tolik sváděni svými kamarády jako já. Dnes v odstupu 65 i více roků vidím, jak náš tatínek přistupoval k tělesnému trestu s maximální moudrostí a rozvahou, a nikdy to nebylo z hněvu nebo z unáhlenosti. On nás měl moc rád. Maminka ta zase bývala veliká přímluvkyně abychom nebyli tolik trestáni. Dnes poznáváme, že každé slovo tatínkovo mělo váhu a i dnes po tolika desetiletích on neměl na vybranou jak nás vést do života správnou cestou, když třeba domluva někdy nepomáhala.
Tak třeba byla válka, nás bylo ve světnici devět. Žádné dětské přídavky, živilo nás jen několik kraviček ve chlévě a několik kousků svahovitých políček, které se jen velmi těžko obdělávaly a na kterých se velmi málo urodilo. Každý chalupník a kdo měl jen kousek pole či kravičku, musel dodávat přesný kontigent mléka, brambor, obilí, lnu a další produkty státu. Na rovinatých polích to snad šlo splnit, ale naše políčka kamenitá, svahovitá, těžko přístupná a velmi těžko obdělatelná, přinášela obrovskou starost tatínkovi aby splnil dodávky a nebyl tehdy německou nadvládou trestán, tak se stalo že některé produkty šel koupit, aby je pak mohl státu dodat. V domácnosti nebyly peníze, jen na to nejnutnější, na pojištění chalupy na daně, odvádění výměnku pro dědečka a babičku, které bylo stanoveno a pro nás děti nezbývalo. Veškeré dětské šaty, kalhoty, boty, čepice jsme dědili jeden po druhém. Práce před odchodem do školy, práce po příchodu ze školy bylo denní samozřejmostí.
Když nejstarší bratr Fanouš se rozhodl, že půjde studovat (gymnázium v české Třebové ) tak k tomu potřeboval nějaké pomůcky. Doma tatínek neměl ani na zakoupení cvičných přezůvek které byly potřebné pro gymnázium. Tehda mě řekl, bylo to v době začátku druhé světové války: „Jeníku, zítra pojedeš se mnou do Ústí, naložíme na vůz brambory a pojedeme je do města prodat a hned tam koupíme pro Fanouše potřebné přezůvky“. Tatínek a já jsme šli do sklepa , tam jsem držel pytle do kterých on nabíral a plnil bramborami, vážil je tam a pak jsem seděl celou cestu asi 10 kilometrů na žebřiňáku tažené kravičkami po tehdy prašné silnici až na náměstí do města .
Později, abychom přečkali válečná léta, tak nám tatínek připomínal: „Ne aby jste se děti klouzali jako to dělají někteří kluci, nemáme peníze abychom vám koupili jiné boty“. U nás v obci byly v zimě různé klouzačky na kterých prožívali někteří spolužáci zimní radovánky. Jednoho rána, když jsem odešel do školy, bylo mě asi 11 roků, tak mě můj spolužák přemluvil abych si šel jednu z klouzaček vyzkoušet. Ta však nebyla daleko od našeho stavení. V tu dobu když jsem zapomněl na všechna varování mého otce a sjížděl z kopce, tak v tu dobu právě tatínek odnášel k silnici bačku s mlékem - které pravidelně denně odvážel se saněmi mlékař do mlékárny. Náhle se otočil a spatřil mě jak já sjíždím z kopce na klouzačce a hned jsem si uvědomil že bude zle. Zavolal mě domů, kde mě připomenul jasný zákaz klouzání a pak nastalo to, k čemu tam na vysoké skříni jako výchovný prostředek čekala rákoska. Ve třídě mě pak velmi dlouho ještě pálil zadek který mě připomínal, že už nikdy se nebudu klouzat.
Každý z nás dětí měl svoje povinnosti, které byly pro nás zákonem. Protože jsme ještě neměli doma zavedenou elektriku, všude jenom čadivá petrolejka nebo lucerna, vodu jsme nosili ze studně pomoci kbelíků a dřevěných puten a to jak pro dobytek ve chlévě, tak pro domácnost pro umývání a k vaření. Před odchodem do školy jsem musel ve chlévě podestlat kravičkám, telátkům a třem kozám, a také ještě nakrouhat koš řepy, kterou jsem si vždy den před tím donesl ze sklepa. Někdy jsme se o podojení bezrohatých koz dělili s moji starší sestrou, abychom to stihli včas do školy.
Téměř v každém stavení kolem nás mělo alespoň jednu kravičku a tím i u domku bývalo hnojiště. Pokud to byl dvorek jako u nás, tak středem dvorku bylo vždy hnojiště. Podle úpravy hnojiště ve dvoře se poznávalo jaký je ten či onen sedlák nebo chalupník. Neupravený a ledabyle ukládaný hnůj z chléva byl špatnou vizitkou malozemědělce, nebo sedláka. U nás se starost o úklid hnoje ze chléva od dobytka postupně předávalo od nejstarší sestry Mařenky, potom Lidky a na konec i nejmladší sestře Aničce. Já jsem mýval úkol nosit ze stodoly do chléva v koších jako podestýlku tak zvané „stlaní“. Maminka každým rokem pravidelně na podzim chodila do našeho lesa a hrabala vše co tam během více roků napadalo, jako jehličí, listí, i borůvčoví mezi stromy, a to v době když bylo málo slámy, tak se tím podestýlalo.
Každý z nás měl ještě další povinnosti. Každou sobotu jsme se dělili o čištění bot – obuvi pro celou rodinu, abychom v neděli šli do kostela v pořádku. V sobotu jsme se těšili na neděli, protože se absolutně nepracovalo. Samozřejmě maminka musela vařit, a tatínek v odpoledních hodinách „Po ,požehnání“ občas zaúřadoval. Pamatuji se jak ten čas volných hodin seděl u nějaké knihy, do které zapisoval svoje vzpomínky na svoje zážitky z první světové války. Psal to velmi pomalu, písmenko za písmenkem, a občas na nějakou stránku nalepil nějaký obrázek vojáků z fronty. Dnes je to po sedmdesáti letech velmi cenné dílo s názvem „Moje vzpomínky“. Tenkrát jsem netušil že si zapisoval do jakéhosi notýsku různé věci, jako třeba, kolik maminka nasbírala v kurníku vajíček, kolik zaplatil u kováře za naostření pluhu, kolik stálo vypůjčení mašiny k setí, nebo kolik stálo pojištění chalupy, kolik dal mléka, brambor a mouky nebo otýpek dědečkovi a babičce jako výměnek. Všude vládlo krásné nedělní odpoledne. Žádný rolník nepracoval, odpočíval, nebo také obcházel svoje políčka, jak to vše roste, popovídal si se svými sousedy, a všude ta sousedská atmosféra kvetla, ,nebylo rádio, nebyla televize. Já jsem se vždy těšil že k nám přijdou maminčiny sestry.
Jednou mě před začátkem války vzala maminka za ruku a řekla, to mě bylo asi 5 roků, a že půjdeme navštívit svého bratra Eduarda. To jsem se zaradoval. On měl větší zemědělství, dva koně v maštali, a poprvé tam jsem uviděl zázračnou skříňku, tedy rádio. Nemohl jsem oči odtrhnout od této bedýnky plné různých knoflíků. A co teprve tehdy když začal točit knoflíkem a po každé tam mluvil někdo jiný, nebo tam hrála muzika. Bylo to pro mne všechno tajemné, proč to hraje a mluví. Také vzpomínám, že neodmyslitelně k nedělnímu odpoledni patřila účast na odpoledním obřadu v kostele, Požehnání. Pak nastaly vyjímečně krásné chvíle, kdy jsme my děti mohli se sejít třeba se svými kamarády. Předcházelo k tomu bezpodmínečně tatínkovo povolení. Tatínku prosím vás, mohl bych jít ke Standovi?To byl bratranec a spolužák. Nejvíce jsem se těšil na slova : tak Jeníku jdi si ,ale ať jsi brzy doma, ještě než se setmí.
Jednou v létě jsem se nechal zlákat u svého bratrance Standy, kde u něho už byli další kluci. Jeden z nich stále vymýšlel nějakou tu čertovinu a přišel na nápad, že bychom mohli jít postrašit starou babičku Markovu. Mě se to vůbec nezdálo, ale abych nebyl označený za zbabělce, tak jsem mlčky s tou partou šel a když se setmělo a měl jsem už být doma, tak ten kluk té babičce na okno připevnil bramboru, natáhnul na kopec silnou nit a začal tahat a brambora začala tlouct do okna. Tím vyběhla ven babička Marková a hledala kdo ťuká na okno, ale nikoho tam nenašla. To se opakovalo několikrát až ta osamělá babička poznala nějakou klukovinu, a tak šla se poradit k sousedce. Když jsem se vrátil domů, otec se zeptal co jsem dělal u Standy a já ze strachu zalhal, řekl jsem že jsme si dělali školní úlohu. Tatínek uvěřil, ale v tom se vrátila maminka, která se shodou okolností vracela z jedné rodiny ve které si byla dotyčná babička stěžovat, co ji asi kluci provádějí a večer straší. Samozřejmě tatínek se zeptal, nebyl jsi náhodou s těmi kluky strašit tu babičku, ale já jsem pocítil že bych musel hodně lhát ale to se nesmí, a tak jsem tatínkovi pověděl všechnu pravdu. I když jsem se této klukoviny zúčastnil jako divák, ale za tu nepravdu že jsem dělal se Standem školní úlohu, toho večera mě výprask rákoskou neminul. Od té doby se mě lež velmi hnusí, protože každá lež musí být potrestána.


[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 


 

Eliška v svojom raji kvetín a Ján z Dobrouče pri príprave vysielania na CB pásme 27MHz

 

CB antény na dome Jána z Dobrouče - Čarovný a malebný kútik zeme

Prvé stretnutie CB rádioamatérov "RANNÍ SEDMIČKY" u Jána a Elišky z Dobrouče v roku 1996

 

Vľavo: ľudový liečiteľ a spisovateľ Bohouš Černík z České Rybné s manželkou Aničkou u Jána

Stretnutie CB rádioamatérov "RANNÍ SEDMIČKY" u Jána Špinlera z  Dobrouče - v kult.dome

 

Súťaže počas stretnutia SEDMIČKÁROV. Videá nakrútené pánom Jánom boli aj v prestížnej zábavnej súťaži TV Ostrava: "NEVÁHEJ A TOČ!" Bolo ich celkom deväť a bodovali.

súťaž...

Pitie z fliaš - ako kojenci....

Ján Dobrouč hrá na svojom po domácky vyrobenom "KOMBAJNE". Účinkuje v Domovoch dôchodcov i na rodinných, dedinských a iných oslavách.

    

Ján ako moderátor i ako zvonár v kostolíku svojej obce Horní Dobroči

Bohouš Česká Rybná, (Láďa Sekyrka a či Tonda Kaple ?) a Ján Dobrouč pri vystúpení na stretnutí Semičkárov

Ján spolu s ľudovým spisovateľom a liečiteľom Bohoušom Černíkom z Českej Rybnej

Tragédia u Bohouše Rybná, vyhorel dom a manželka Anička mu zhorela v ňom

Anička s Bohoušom v domácej pohode pred tragédiou, Bohouš pletie aj košíky okrem písania kníh a pomáhania ľuďom v zdravotných a duševných ťažkostiach

  

Foto: Ján Z Dobrouče s Bohoušom pri jednej z brigád pri prestavbe vyhoreného domu a vedľa Anička Kaple s Bohoušom. Ženy pomáhali po postavení domu riadením interiéru, ale aj pri stavbe pohostením brigádnikov. Cébečkári z celej Českej republiky pomáhali Bohoušovi Rybná materiálne, finančne i fyzicky prekonať nešťastie, stavali s ním nanovo dom a postavili ho tak, že je v čom jedna veľká miestnosť na pravidelné stretnutia cébečkárov a Sedmičkárov na pamiatku jeho uhorenej manželky Aničky. T.r. (2007) sa koná okrúhle dvadsiate stretnutie.

Stretnutie u Bohuše Rybná

     

Jenda Za Rybníkem a Bohouš Česká Rybná

  

Ján Dobrouč pracuje na počítači pripravuje duchovné vysielanie "Ranní SEDMIČKY", cesta Za Rybníkom, kde býval Jenda

Spoločné posedenie s programom na jednom zo stretnutí "SEDMIČKÁROV"

Stretnutie "RANNÍ SEDMIČKY" v Českej Třebovej

Toník Kaple organizoval 2.stretnutie "SEDMIČKÁROV" v Českej Třebovej

SIEDME stretnutie "RANNÍ SEDMIČKY" v Horní Dobrouči

Stretnutí "Sedmičkárov" sa zúčastňuje aj známy imitátor Václav FALTUS (prvý vľavo), môžete ho poznať z rôznych zábavných programov Českej televízie

Antény na dome pána Jána

Stretnutie v Českej Rybnej u ľudového spisovateľa a liečiteľa Bohouše po prestavbe

Vložené (30.5.2007)

Jubilejný 20.ročník STRETNUTIA CB RANNÍ SEDMIČKA 2007

Bez Šampaňského, přesto radostně

Je neděle 6. května. Vjíždíme do otevřených širokých vrat, dřívějšího zemědělského dvora, a po šedesáti kilometrech nonstop jízdy šofér Pavel vypíná motor. Velká plocha dvorka se auty pomalu zaplňuje a stále přijíždějí další. Přijíždějí ze všech možných směrů, ale dnešní SPZ mě neumožňují rozpoznat z kterého kraje, okresu se dostavili.
Jak široko jsou otevřeny vrata, tak široce jsou otevřeny i hlavní dveře do objektu, a tam stojí ten, který to všechno má na svědomí. Ten má také otevřenou náruč a s otevřenou radostí vítá slovem i pažemi všechny kteří směřují po opuštění svých aut ke vchodu. Není to nějaká okázalá delegace nastrojená s čestnou stráží, ale je to opět člověk oplývající dlouhým věkem 84 let, ale hlavně s otevřeným srdcem a plné dobroty rozdávat. Jsme u vchodu a ruce nám tiskne náš milý člověk a kapitán Ranní Sedmičky Bohouš Černík, volačkou Bohouš Rybná. Téměř všechny, kterým podává svoje stařické ruce dobře zná a jak cítíme z jeho slov, každého by chtěl obejmout nejen symbolicky, ale někdy se to stane i prakticky. Není tu sám které všechny přijíždějící vítá. Má zde kamenného hlídače u vchodových dveří a s kamennou tváří už několik desítek roků kontroluje, kdo k němu přichází a mohlo by se směle říct, že žehná každému kdo sem přichází i odchází. Je to socha svatého Jana Nepomuckého, kterého Bohouš osobně zachránil před zničením v nedávné době, kdy byla tendence podobné umělecké i lidové práce s podobným motivem zničit.
Ale pojďme dál, nejen tématem ale chodbou, kam nás Bohouš posílá, abychom se tam posadili. Slovy už zase vítá další, ale na mne ještě volá:
- „Jendo máš sebou harmoniku a tu dálkově řízenou videokameru, jak jsi slíbil?“
A na naši posádku auta řízeného volačkou Pavlem a Danou z Dobrouče nezapomene zavolat:
-„Vzali Jste sebou Václava Faltuse?“
Bohouš spokojeně volá na další vystupující z auta, cíbíčkáře z moravské strany Václava z Cotkytle.
Vstupujeme do veliké místnosti, v podobě menšího sálu, kterou nechal přestavět tento 83 le-tý cíbíčkář po požáru svého bytu na prostor jen pro setkávání Ranní Sedmičky (pro mnohé nezasvěcené, je to až nepochopitelné, obětovat byt jen pro CB přátele). Polovina míst u dlouhých stolů se pomalu zaplňuje a u dveří u stolku dostáváme visačku a jsme zapsáni od Vlaďky a Datla z Lukové (u Lanškrouna). Zatím co se můj šofér Pavel a Dana z Dobrouče dali do služeb v kuchyni k rukám Aničky a Toníka Kaple z České Třebové, já jsem vyhledal v koutě sálu vysoko pos-tavené místo (aby dálkově řízená videokamera měla rozhled po celém prostoru) a umístil ovládací pult a kontrolní monitor tak, aby zájemci o tuto techniku si mohli sami vyzkoušet jak to bude ovládat.
Dnešní setkání CB kroužku Ranní Sedmičky bude slavnostnější, protože bude to setkání v pořadí už dvacáté. Připravuji ozvučení prostoru a ani bych si nevšiml, ale veliký potlesk mě odvedl od techniky. Pohlednul jsem ke dveřím kam právě vchází náš a jistě Váš dlouho známý rozhlasový a televizní imitátor Václav Faltus. Měl sice noční šichtu (veřejné vystoupení) kdesi v Liberci, ale protože je k našemu vysílání Ranní Sedmičky silně nakloněn, odepřel si zasloužený spánek, a přijel k nám už po několikáté aby nám povětšině seniorům rozdával svým neotřelým humorem tak potřebnou dobrou náladu.
Mikrofon je připraven, kamera nažhavena, stoly nabízejí výběr všech možných dobrot, které cíbíčkářky ženy přivezli a doma pro toto setkání napekli. To byli ti kteří znají dobře CB provoz, nebojí se mikrofonu, neváhali doma pro tento účel napakovat krabice dobrotami a taky pro mlsné jazýčky. Dvůr se zcela zaplnil a tak parkoviště se rozšířilo i na blízkou louku, a mě přibyla starost, kam se vtěsnáme pro dokumentární fotografii, když deštivé počasí nám pokazilo stanoviště na louce.
Dvacáté jubilejní setkání bylo zahájeno. Dobře naladěný Bohouš, tělem stařeček ale duchem, moudrostí a rozhledem nedostižně mladý, bere do rukou zvonek a ruch v sále tichne. Následuje přivítání a slova, kterými Bohouš vybízí všechny abychom povstali a poslali všem zemřelým cíbíčkářům bez rozdílu vyznání, tu nejkrásnější kytičku ve formě modlitby, Otčenáše, aby ty naše prosby doletěli tam, kde ti naši milí prožívají odplatu za vše dobré co vykonali.
O tom, že nejen z naší Sedmičky ty nejlepší sloupy tohoto kolečka nejsou mezi námi, ale že odcházejí i v jiných krajích naší země, dozvídáme se většinou ve Výzvě na kanále.
I když při našich srazech se na začátku neotevírá šampaňské, tak všichni vždy projevují na-prostou spokojenost, protože po celý čas několika hodin je atmosféra radostná, veselá, vždy dochází k seznámení s dalšími tvářemi, které poznáváme při náhodných setkáních na kanálech jen hlasem. Při každém setkání, které bývá obvykle dvakrát za rok, přichází nebo je pozvána nějaká známá osobnost. Tentokrát přijela známá lidová malířka Irena Švarcová z jižní Moravy, aby nás seznámila se svými nádhernými malbami, a také každého z nás nějakou prací obdarovala. Nikdy, ani dnes při setkání, nechyběla tombola nebo písničky z našeho mládí doprovázené harmonikou, a samozřejmě nejvíce smíchu donesl imitátor Faltus. Zájemci o videotechniku si mohli vyzkoušet u ovládacího pultíku dálkově (nikoliv rádiem ale kabelem) řízenou videokameru. Pohoštění celého odpoledne bylo víc než dost, protože se o to starali dlouhodobě osvědčený Toník s Aničkou z České Třebové. „Tak nashledanou zase na podzim...“ mává všem odjíždějícím v radostné náladě Bohouš...“a šťastnou cestu!“

Jan Špinler Horní Dobrouč

Prvý vpredu (sedí na zemi) je pán Jan Špinler

(1.8.2007)

Vzpomínky na moji učební dobu v Praze

Byly právě 4 měsíce po válce. V prvních dopisech, které jsem adresoval domů rodičům, jsem psal datum září 1945. Já jsem v té době začal poznávat zcela jiný svět, než ten se kterým jsem prožíval svá školní léta s rodiči a sourozenci v rodné obci Dolní Dobrouči.
Celých patnáct roků svého mladého života jsem žil v prostředí, které mělo zcela jiného ducha, než jsem se ocitnul na dobu tří let, na dobu vyučení telefonním mechanikem v Praze. Nastala u mne změna prostředí venkovské dřiny na poli, ve chlévě, denního života mezi svými sourozenci, ve stálém kontaktu s rodiči, tetami, veden rozumnými příkazy pro poslušnost a duchovnost denního života, za náhlou změnu prostředí mezi chlapci z celé republiky. To mě vedlo a dávalo podvědomí, že musím v tom zcela jiném světě zachovat se a chovat se vždy tak, jak mě to naučili moje rodiče a vždy starostlivá teta, abychom se ve světě nezkazili a nezapomněli na svoje duchovní povinnosti. Často jsem psával mému tatínkovi a tetě do Dobrouče, abych udržoval kontakt s domovem. Po 60 letech jsem nalezl dopis, jeden z mnoha, a jeho text jsem si přesně do písmene opsal:

To mě bylo 15 roků

Neděle 8 hodin večer.

"Milá kmotřičko a teto!

Nejprve dík tatínkovy za lístky které jsem dostal minulý týden. Vyřiďte mu, ať řekne Domesom (víte oni asi chtějí baterie) že v co nejbližší době jim je pošlu. Dnes je neděle. Ráno vždy vstanu, (v neděli) dám někomu hrnek na snídani a jdu do kostela. Každou neděli tu jsem také u sv. přijímání. Tu je mše sv. o 7, 8, 9, 10, 11, Já chodím v 8. Je tu také vždy kázání. Už dvakrát jsem byl na Žiškově za tu dobu od Vánoc u té Božky ale nikdy nebyla doma. Nyní si tu šetřím peníze. Nechodím do biografu ani na krok. Čtrnáct dní už jsem nebyl ve městě mimo kostela. Jinak šetřím každý haléř. Ukládám si je do pošt. spořitelny na knížku. Každý mistr (jejich tu asi 17) má 10 kluků (jako za tátu) prohlíží skříňky na jídlo, kontroluje vyčištěné boty, skříňky na jídlo, kontroluje peníze, odkud je má a vše možné. Kdo chtěl tak si mohl dát uschovat k mistrům cenné věci peníze atd. Já jsem mu dal spoř. knížku. Když chci dá mi ji,a já si jdu uložit.
Před 14 dny se mě vydařil jeden večer.To jest tak: jeden záchod se ucpal. Museli zavolat kanalizátora aby to vyčistil a to rozlité umyl. On nepřišel. To bylo křiku po domově kdo to ucpal nebo co tam házeli, že za to dostanem kasárníka měsíc.
Tu vedoucí řekl, že se bude losovat, a vylosuje se 10 učňů, a že ty to musí vyklidit a že to bude (kasárník odmítnut). A že ne. Neboť každý se nechtěl ani na to dívat, to bylo mnoho výkalů. A tak že se nebude losovat a tak že dostanem kasárníka. Tu já jsem se přihlásil že to udělám sám dobrovolně. Všichni začali tleskat. Vedoucí řekl že to nemohu zadarmo udělat, a tak že mě dá každý alespoň 5K. Já řekl když něco, tak že stačí 2K. Uděláno. Záchod jsem vymyl a vyčistil.

Druhý den se to dozvěděl inženýr a ředitel a že to prý málo 2 K. tak bylo strháno na platech, já dostal 750K a ještě veřejnou pochvalu před mistrama před všema 150 kluky. To se vyplatilo, co? Tak budu mít už v kase skoro 2000K. Šetřím na motorové kolo. Za měsíc budou volné. Já bych na něm mohl jezdit každý měsíc domů. Nyní se modlím, lehnu si a dám si sluchátka na uši a budu poslouchat.
Zítra zase do práce. Dnes bylo krásné odpoledne, slunce svítilo. Já koukal z okna neboť vidím skoro celou Prahu I, PrahII, Karlín, Nusle, Smíchov a všechno co je od Letné na jih.
Zatím Vám přeju dobrou noc a brzkou shledanou psanou. Budu psát až dýl neb to stojí 2K, 40h.
Pozdrav Anče, Petrovy, Lidce Mařence, a tatínkovy, mamince, tetičce a kmotřičce atd.

Jenda.

Jedno nedělní odpoledne jsem se po obědě vydal z učiliště pěšky k Výstavišti. Tam měla probíhat jakási poválečná oslava asi s názvem Majáles. U výstaviště za podjezdem vede široká cesta do parku, a ta byla po obou stranách zastavěna samými pouťovými krámky. Tehdy těsně po válce bývalo zboží ve stánkách nepředstavitelně málo, žádný výběr, nelze srovnávat s dnešním sortimentem. Ve stáncích prodávali většinou předměty denní potřeby, dřevěné vařečky, mincíře, brousky srpy, obrázky, tužky, růžence, zeleninu nebo přímo z velké baculaté bečky vytahoval prodavač z láku kyselé okurky, tenkrát zvané močáky.
Já jako kluk jsem „zíral“ a zastavil se u krámku, byl to jen větší stůl na kterém měl prodavač rozloženo několik kartonů krabic, a z nich se do mého čichu dostala vůně různého cukroví a zákusků. Pod stolem byly naskládány další krabice a to na sobě. Nastartovaná chuť na kousek něčeho sladkého mě ale přešla, protože mě upoutala poměrně silně hlasitá hádka prodavače cukroví se dvěma policajty, kteří kontrolovali prodavače, jestli má povolení na tomto místě prodávat. Policajti tvrdili že i obyčejný stůl je prodejní místo, a dávali prodavači šanci se odstěhovat asi o sto metrů dál, kde povolení nemusí být.
V tom okamžiku jsem byl já jediný poblíž, a tak mě dotyčný prodavač oslovil, zda bych mu nechtěl pomoct přemístit se jinam. Rád jsem mu odpověděl že jo, protože jsem vytušil, že by mě možná odměnil nějakou dobrotou. Dal mě pokyn k vytažení krabic plných cukroví pod stolem, abych je svázal provázkem, on poskládal krabice ze stolu, a narovnal je na můj už tak dost vysoký stoh krabic. Na otázku čím to odvezeme on podezřelým hlasem přiopilého muže říká že to potáhnu na provázku po zemi, a z kapes mě podál silný provaz.
Za pár minut jsme se prodírali po asfaltované cestě jdoucí Stromovkou a on prodavač zápasil s těžkým stolem, a já za sebou táhnul neobvyklou hromadu krabic. Ani on nebyl tak středem pozornosti, i když hlasitě nadával na policajty, ale všechny oči Pražanů hleděli za mnou asi nikdy nic podobného neviděli, jak po cestě na provázku táhnu vysoký stoh papírových krabic. V duchu jsem si říkal ještě že mě nevidí nikdo z Dobrouče, to by bylo haló. Za chvíli se ozve zezadu: hele mladej ,trousíš cestou cukroví. Zastavím se a skutečně mezi procházejícími jsem uviděl na asfaltu, někde už i pošlapané dortové zákusky. Tam zjišťuju že nejspodnější krabice následkem táhnutí po cestě se prodřela, a začala trousit zdeformované a pomačkané cukroví. Nechal jsem na pár okamžiků tu horu krabic na cestě, a běžel jsem dopředu za prodavačem táhnoucí se, se stolem abych mu oznámil co s tím mám dělat, že se spodní krabice prošoupala a cukroví ztrácím. On mávnul rukou a náznakem dal najevo, abych na to nehleděl a šel dál za ním.
Asi po sto metrech stěhování jsem jej dostihnul na kraji cesty, kde určil, že tam budeme prodávat. Téměř neovladatelnýma rukama rozestavěl několik krabic na stůl a pak mě přikázal že budu prodávat. Já jsem byl jako opařený, že mám prodávat, styděl jsem se, a co když tu některý z mých kamarádů, spoluučňů náhodou půjde kolem, a mě tady uvidí? Bojoval jsem s myšlenkou, zda odmítnout nebo raději od této věci utéct než bude pozdě. Sotva jsem to domýšlel, on mě ukazuje které cukroví je za jednu korunu, které budu prodávat za dvě koruny,a další ceny si už nepamatuji. Tady budeš dávat do této krabičky peníze a hned dodává, že si půjde dát támhle u podjezdu do hospody pivo, a že si přijde pro peníze.
Pak odešel a já v šoku stál co mám dělat, jak se zachovat. Přišel první, druhý, třetí zákazník a já si za chvíli zvyknul na danou situaci, a když jsem prodal první krabice v tom náhle mě pozdravil můj spoluučeň Václav:
-„Ahoj Jendo, co to tu děláš, jak jsi k tomu přišel…“ a s údivem si ode mne něco koupil. Asi za hodinu se prodavač vrátil, nacpal papírové peníze do kapsy, nepočítal je, neptal se kolik jsem prodal a jen řekl, že později přijde zas. Když jsem načínal otevírat třetí krabici od země, zjistil jsem celý obsah dortového cukroví je zdeformované váhou horních krabic. Stejně dopadnuly i spodní krabice jejichž obsah se stal neprodejný. Bylo pozdní odpoledne, lidé této pražské oslavy se navraceli domů, a já ještě dlouho čekal na neznámého prodejce, kterého bych se rád zeptal co dělat s tak velkým množstvím zákusků, které je neprodejné, a já bych se tak rád namlsal. Konečně přišel ale velmi opilý, opět si vzal bez počítání peníze, a na otázku co se má dělat s těmi dvěmi krabicemi neprodejného, tak se mě zeptal zda bych to nechtěl. Odpověď byla jediná, že samozřejmě. On někam odešel a za chvíli přinesl veliké dva papírové sáčky a já dostal za úkol abych obsah víc než dvou krabic, pomocí nějaké velké lžíce je naplnil. V sáčcích mohlo být možná pár kilogramů sladkých dobrot namačkaných páté přes deváté, a já se těšil jak si pošmáknu. Pak mě požádal abych mu ještě pomohl odnést stůl a haldu krabic do hospody u podjezdu, a už ani nevím zda a jak jsme se rozloučili. K večeru jsem se vrátil do internátu učiliště, a již na chodbě bylo veliké haló. Mnozí chlapci mého ročníku ze zvědavosti přiběhli na náš pokoj a taky si chtěli pochutnat. Na mě už zůstaly jen potrhané a promaštěné kousky sáčkových papírů.
Po nějaké době jsem se o jedné neděle vydal opět sám za poznáváním Prahy a zamířil jsem poznat Letiště v Ruzyni. Před Ruzyní u cesty stálo několik pouličních stánkařů. Zastavil jsem se u prodejce který neúnavně volal:
-„Kyselé okurky, močáky, močáky…“ Pohledem do tváře jsem poznal prodejce z uplynulé doby. Když jsem se mu představil co jsem prožil s jeho cukrovím ve Stromovce, tak se zaradoval a pohostil mě těmi kyselými okurkami – močáky, takovým množstvím až se mě na nějaký čas zprotivily.

Zavzpomínal a sepsal svoje zážitky z mládí Jan Špinler. Červenec 2007


 

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 


ODKAZY: 
agnesa@seznam.cz ; http://www.cbrsk3.pisem.net/    http://velkanoc.ic.cz/http://vianocesk.ic.cz/ ; http://www.svadba-chlebany.land.ru/ ; http://www.mudraakoradio.pisem.net/ http://www.sweb.cz/hornechlebany ; http://www.mudraakoradio.land.ru/ ; http://www.mudraakoradio.euweb.cz/ 

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

SEDMIČKÁRI

Miladka Ústí nad Labem

Láďa Sekyrka

Láďa Sekyrka s manželkou

Helenka Lichnov

Eliška Dobrouč, Helenka Lichnov a Ludmilka Písečná

Standa Tátenice

Láďa Sekyrka a Zdenek Uhersko

Karel Choceň

a  Karel ako moderátor

Mobilné CB vysielanie nad obcou

www.haber.exil.sk 

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]